Založiť webovú stránku alebo eShop

Progresivní retinální atrofie
Ivan Stuchlý
(datum zveřejnění: 3.1. 2006)

 

Jde o dědičné oční onemocnění, odumírání světločivných buněk sítnice, které ve věku 4 – 6 roků končí neodvratně oslepnutím postiženého psa. Onemocnění se vyskytuje ve dvou formách. První, zvaná generalizovaná, se odborně nazývá primární retinální dystrofie typu I nebo periferní progresivní retinální atrofie, druhá, zvaná centrální, se odborně nazývá primární retinální dystrofie typu II nebo centrální retinální atrofie. Protože se oba typy progresivní retinální atrofie (PRA) dědí odlišně, jde vlastně o dvě samostatné dědičné oční choroby, které však bývají shrnovány pod jeden společný název.
Progresivní retinální atrofie typu I se vyskytuje hromadně v některých liniích psů rozličných plemen. Nejdříve byla popsána u gordonsetrů z anglického chovu ve Švédsku již v roce 1909, 1911 a 1917. Později byla zjištěna také u irských setrů, středních a trpasličích pudlů, kokršpanělů, špringršpanělů, norských losích psů, dlouhosrstých trpasličích jezevčíků, foxteriérů, jorkšírských teriérů, kernteriérů, tibetských teriérů, sealyham teriérů, drentských dlouhosrstých ohařů, u plemene velškorgi cardigan a četných dalších.
Progresivní retinální atrofie typu II byla popsána poprvé až v roce 1954. Objevuje se jednotlivě (sporadicky) nebo hromadně v některých liniích především u labradorských a zlatých retrívrů, border kolií, dlouhosrstých skotských ovčáků – kolií, šeltií, pudlů, vzácněji u německých ovčáků a boxerů.
Oba typy PRA se údajně vyskytují u plemene velškorgi cardigan, u špringršpanělů a patrně i u kokršpanělů. Někdy se však soudí, že u plemene, u kterého se vyskytuje generalizovaná forma nemoci, se současně nevyskytuje forma centrální. Určité poznatky z praxe tomu nasvědčují. Jak patrno, o výskytu obou forem PRA není zdaleka známo vše podstatné.
Sítnice (retina) je nejvnitřnější vrstva stěny oční bulvy. Jsou v ní uloženy světločivné (na světlo citlivé) buňky, čípky pro barevné vidění a tyčinky pro vidění černobílé. Atrofií se rozumí odumírání světločivných buněk sítnice. Je to proces nevratný, stále postupující (progresivní). Znamená to, že onemocnění končí úplnou slepotou postiženého jedince.
Generalizovaná forma PRA se projevuje odumíráním tyčinek. Nejdříve se rozpadá jádro tyčinky. Pak odumře celá světločivná buňka a je nahrazena jinou, která ovšem není citlivá na světlo. K odumírání tyčinek dochází v okrajových (periferních) částech sítnice, středová část zůstává nepoškozena. Nemoc postupuje různou rychlostí, nikdy se však nezastaví.
Za normálního stavu zaznamenávají tyčinky změny v intenzitě osvětlení. Uplatňují se hlavně za šera, za soumraku a za svítání. Nemohou-li plnit svoji funkci, vidí postižený v tuto denní dobu špatně, stává se šeroslepým (trpí hemeralopií). Majitel si může všimnout, že v podvečer nebo v zimě brzy ráno na vycházce naráží pes do různých překážek. U zdravého oka se tím více zmenšuje zornice, čím více světla do něj dopadá. Zornice postiženého oka však zůstává široce otevřená i při plném, přímo dopadajícím světle. I tohoto příznaku si může majitel povšimnout. Světelné paprsky, které proniknou do zdravého oka, podráždí světločivné buňky sítnice, projdou jí a dopadnou na zrcadlovou plochu (tapetum lucidum, tapetum cellulosum) cévnatky (chorioidey), která je pod ní. Odrazí se zde a znovu dopadnou na sítnici. Podráždí tak buňky citlivé na světlo podruhé a zlepšují tím kvalitu vidění za šera. Při druhém dopadu na sítnici zdravého oka jsou světelné paprsky z větší části pohlceny, jen malé množství jich proniká ven a způsobuje známé „svícení očí”. U psa postiženého PRA sítnice paprsky odražené od tapetum lucidum nepohltí a ty vystupují z oka. Proto oči nemocných psů svítí více. Je to nápadné zejména při fotografování s bleskem.
Později může majitel zjistit, že pes nevidí pohyb po straně těla. Stojí-li přímo proti němu a hodí mu míček, pes předmět vidí a pokusí se jej chytit. Postaví-li se však trochu stranou a hodí-li míček podél psa, pes trpící PRA nereaguje, anebo jen nedostatečně, protože vidí nejvýše stín míčku, který ho míjí. To je způsobeno odumíráním tyčinek na okraji oční sítnice. Jako poslední příznak onemocnění se zjišťuje zákal oční čočky. Při tomto zákalu se zrak nezlepší jako v případech katarakty (tzv. šedého zákalu) odstraněním nefunkční čočky. Zákal není totiž příčinou, ale následkem progresivní retinální atrofie. Bezpečně může PRA rozpoznat veterinární lékař-specialista na choroby oční na základě vyšetření oftalmoskopem.
Centrální forma PRA začíná zhruba ve středu sítnice, kolem tzv. slepé skvrny. Světločivné buňky odumírají, pigment se zmnožuje a ukládá se v nadměrném množství. Vzniká tzv. hnědá skvrna. Schopnost centrálního vidění je omezena, dochází ke „zvětšení slepé skvrny”. Postižení psi nejsou v této fázi choroby schopni vnímat za světla ty objekty, které se nepohybují, trpí tzv. denní slepotou, pohybující se objekty však zrakem zaznamenají. Odumírající světločivné buňky v sítnici jsou nahrazovány nefunkčními buňkami, tzv. gliovými. Chorobný proces přechází plynule na periferní (okrajové) části sítnice, nemoc má sklon se rozšiřovat. Včas lze PRA bezpečně diagnostikovat metodou elektroretinografie na specializovaném pracovišti. Brzké rozpoznání nemoci je velmi důležité, protože první klinické příznaky se objevují poměrně pozdě, ve věku kolem 18 měsíců, kdy už může postižený jedinec nějakou dobu působit v chovu.
Progresivní retinální atrofie typu I se dědí poměrně jednoduše, je podmíněna recesivní alelou umístěnou v normálním tělním choromozomu (autozomu). Protože se vada vyskytuje zhruba stejně často u psů i u fen, nemůže být alela za ni odpovídající umístěna v pohlavním chromozómu (heterochromozomu). Postižení jedinci mají ve svém vlohovém založení pro daný znak (v genotypu) dvě recesivní alely, jsou to recesivní homozygoti. Jedinci nepostižení mají ve svojí vlohové výbavě buď dvě dominantní alely (dominantní homozygoti) nebo aspoň jednu dominantní alelu pro normální stav tyčinek (heterozygoti). Jak dominantní homozygoti, tak heterozygoti vidí dobře, ovšem heterozygoti jsou přenašeči alely pro vadu. Jsou zodpovědní za její šíření v populaci.
Ze spojení dvou klinicky naprosto zdravých jedinců heterozygotního genotypu, vznikají vedle štěňat nepostižených, která mohou být zčásti heterozygotního a zčásti dominantně homozygotního genotypu, i štěňata postižená, recesivně homozygotního genotypu. Potíž spočívá v tom, že zevně nejsou heterozygoti rozeznatelní od dominantních homozygotů. Zatímco ze spojení dvou dominantních homozygotů nemůže vzniknout ani jedno štěně jiného vlohového založení než jsou rodiče, tj. ani jedno postižené PRA typu I, u potomstva dvou heterozygotů dochází k tzv. štěpení. Jeho důsledkem je potomstvo vlohovým založením zčásti shodné s rodiči (heterozygoti) a zčásti odlišné (dominantní homozygoti a recesivní homozygoti). Objeví-li se mezi štěňaty recesivní homozygoti, jsou postiženi vadou.
Teoreticky je možné jedince podezřelé z přenašečství geneticky otestovat. V praxi je to však problematické až nemožné. Zkoušený jedinec (proband) by se musel pářit s jedincem recesivně homozygotního založení, tj. postiženým PRA typu I. Pokud by z takového spojení při dostatečně velkém počtu štěňat nevzešlo ani jedno trpící progresivní retinální atrofií typu I, bylo by pravděpodobné, že testovaný jedinec není heterozygot a nepřenáší nežádoucí alelu v populaci. Jestliže by se ale mezi štěňaty objevilo jen jediné vadou postižené, bylo by to důkazem, že testovaný jedinec je heterozygot a tudíž také přenašeč alely pro vadu. Problematický však je v každém případě osud štěňat vzešlých z těchto testovacích křížení. Všichni potomci dominantního homozygota a recesivního homozygota by byli heterozygotního genotypu, tudíž přenašeči alely pro vadu a nemohli by být zařazeni do chovu. Potomci heterozygota a recesivního homozygota by byli z poloviny heterozygotní přenašeči a z poloviny vadou postižení recesivní homozygoti. Všechna tato štěňata by bylo nutno rovnou vyřadit z chovu, polovina by dokonce trpěla PRA typu I, a proto může tento postup být stěží uplatněn v praxi.
Jestliže se ze spojení vadou nepostižených rodičů narodí třeba jen jedno štěně, u kterého se později projeví progresivní retinální atrofie typu I, je jisté, že jak otec, tak matka má ve své vlohové výbavě jednu recesivní alelu pro tuto vadu. Postižené štěně musí mít v genotypu dvě alely pro PRA, po jedné od každého z rodičů. Kdyby nemělo ve vlohové výbavě (genomu) tyto dvě nežádoucí alely, nebylo by postiženo. Oba rodiče jsou tudíž heterozygoti a jako přenašeči alely pro vadu musejí být z chovu bezpodmínečně vyloučeni. Potíž je ale v tom, že z chovu by měli být vyřazeni také všichni sourozenci postiženého jedince, protože mohou být přenašeči. A také všechna štěňata týchž rodičů z případných předcházejících spojení, i když mezi nimi díky štěpným poměrům a obvyklému počtu štěňat v jednom vrhu nemuselo být ani jedno postižené vadou, by měla být při důsledném tlumení výskytu PRA typu I vyřazena z chovu, neboť i ona mohou být přenašeči.
Ze spojení dvou heterozygotů vzniká za ideálního stavu 50 % štěňat heterozygotního genotypu, shodných s rodiči, z genetického hlediska přenašečů, 25 % štěňat dominantně homozygotního genotypu, klinicky i geneticky zdravých, a 25 % štěňat recesivně homozygotního genotypu, postižených PRA typu I. Protože zevně nelze heterozygoty (přenašeče) odlišit od dominantních homozygotů (zdravých zevně neboli fenotypicky i po stránce genetické), bylo by třeba v zájmu tlumení vady všechny tyto psy i feny vyřadit z chovu. V praxi to však není možné, protože by to pro populaci mělo další negativní důsledky (nebezpečné zúžení chovné základny).
Všichni potomci postiženého jedince, a to ať je spojen s klinicky i geneticky zdravým dominantním homozygotem, nebo s klinicky zdravým heterozygotním přenašečem, jsou buď přenašeči alely, která za nemoc zodpovídá (je v jejich genotypu přítomna jednou), anebo jedinci vadou postižení (alela pro PRA typu I je v jejich genotypu přítomna dvakrát). Kdyby došlo ke spojení dvou postižených jedinců, trpělo by PRA typu I všechno jejich potomstvo, v takovém vrhu se nemůže objevit ani jedno jediné vadou nepostižené štěně. Tlumení progresivní retinální atrofie typu I je problematické jako tlumení všech recesivně založených dědičných nemocí a vad a komplikují je navíc ještě poměrně pozdní projevy postižení. Přes tyto potíže je však nutno výskyt vady soustavně tlumit a důsledně mu předcházet, neboť jde o chorobu neléčitelnou.
Progresivní retinální atrofie typu II je svým dědičným založením odlišná od generalizované formy PRA. Je nejspíš podmíněna mnoha vlohami malého účinku (polygeny, minorgeny). U centrální formy PRA jde tedy o polygenní dědičnost. Názory však nejsou jednotné. Někdy se uvažuje i o genech velkého účinku (oligogenech, majorgenech) a spolupůsobení dalších vloh, tzv. modifikátorů. Takové případy dědičnosti se označují jako heterofenie. Při heterofenii podmiňuje výslednou podobu znaku určitá alela, jejíž účinek je však usměrněn (modifikován) genotypickým prostředím v němž se nachází. Takové případy jsou v běžné chovatelské praxi od polygenního podmínění velmi obtížně rozlišitelné. Možná je také heterogenní dědičnost, což znamená, že za výslednou (fenotypickou) podobu znaku (vady), která nemusí být vždy úplně stejná, mohou odpovídat různé vlohy nacházející se v různých lokusech (na různých místech chromozómů).
Podle jiného názoru podmiňuje PRA typu II dominantní alela umístěná v některém tělním chromozómu (autozomu). Kdyby tomu tak bylo, dědila by se vada velmi jednoduše a byla by velice snadno tlumitelná. Všichni nositelé dominantní alely, která by ji podmiňovala, by byli lehce rozpoznatelní, protože by byli postiženi nemocí. Nemocní by byli nejen dominantní homozygoti se dvěma nežádoucími alelami v genotypu, ale i heterozygoti s jednou takovou alelou ve vlohové výbavě (genomu). Zdraví by byli pouze recesivní homozygoti. Jenom na nich by bylo možno v tomto případě chovat, a protože takto založení jedinci nemohou dávat jiné potomstvo než recesivně homozygotního genotypu, byla by všechna jejich štěňata zdravá klinicky i geneticky. Zkušenosti z praxe však pro tuto možnost nesvědčí. Centrální forma PRA se potlačuje v chovu ještě obtížněji, než forma periferní.
U plemen, u nichž se PRA typu I nebo typu II vyskytuje jednotlivě, je třeba postižené jedince a jejich příbuzné vyřazovat z chovu a předcházet spojování jedinců ze zatížených linií. Vyskytuje-li se vada hromadně, je nutno postupovat při negativním výběru velmi opatrně, aby nedošlo k přílišnému zúžení chovné základny. Z chovu se musejí pochopitelně vyřadit jedinci postižení a jedinci sami vadou nepostižení, kteří však dali alespoň jedno PRA trpící štěně, tj. přenašeči. Nelze však vyřazovat z chovu psy a feny pro pouhé podezření z přenašečství. Takový přísný negativní výběr by vedl k nežádoucímu zužování chovné základny, které by mělo za následek objevení některých jiných recesivně podmíněných vad a nemocí.

 

TOPlist